Letecké katastrofy

Vyčkávacia pozícia

Nebezpečenstvo nad Portugalskom

21. prosince 1992 se k jižnímu pobřeží Portugalska blížil let Martinair 495. Kapitánem byl šestapadesátiletý Willem van Staveren. Zkušený pilot a letecký instruktor u Martinair pracoval 24 let. Druhý pilot, jednatřicetiletý Ronald Clemenkowff létal pro nizozemské aerolinie tři roky. Nejmladším členem posádky byl devětadvacetiletý palubní inženýr Gery Glans. Piloti řídili třímotorový širokotrupý letoun DC-10. Do přistání zbývala necelá půlhodina. Na palubě bylo třináct členů posádky a 327 cestujících, většinu tvořili občané Nizozemska. Cesta z Amsterdamu do portugalského Fara měla trvat dvě a půl hodiny. Během klesání piloti zjistili, že letí do špatného počasí. Když se nad aktivní ranvej nasune bouřka, může přistávající letadlo vážně ohrozit potenciální střih větru. Kdyby se počasí zhoršilo, mohli odklonit na sever do Lisabonu, ale aktuálně to nebylo nutné. Jen několik minut před nimi ve Faru přistával jiný let společnosti Martinair. Podle meteohlášení se nejbližší bouřka nacházela přibližně deset kilometrů západně od ranveje. Ve vzdálenosti 12 kilometrů zahájil let Martinair 495 konečné přiblížení. (Česká televize)

Pád neviditeľného bombardéra

Dvojitý problém

Pád do Pacifiku

Teror nad Michiganom

Hrozivý náraz do stromov

Za bouřlivé noci 12. listopadu 1995 se ve výšce 10 600 metrů nad Pensylvánií pohyboval let American Airlines 15-72. Kapitán Kenneth Lee a druhý pilot John Richards řídili dvoumotorový úzkotrupý letoun MD-83. Kapitán Kenneth Lee, bývalý vojenský pilot, pracoval pro American Airlines deset let. Také druhý pilot John Richards sloužil u letectva. V civilní sféře létal sedm let. Byla to velmi zkušená posádka, která své letadlo dokonale znala. Úzkotrupý letoun MD-83 měl dva turbodmychadlové motory na zádi, ocasní plochy ve tvaru T a šípové křídlo. Bylo to jedno z posledních letadel, kde se řídicí plochy ovládaly mechanicky z kokpitu. Šlo o dvouhodinový let z O’Harova letiště v Chicagu na Bredleyho letiště ve Windsor Locks ve státě Connecticut. Na palubě byla pětičlenná posádka a 73 pasažérů, mnozí z nich se vraceli domů. Do přistání zbývalo 25 minut. (Česká televize)

Kokpit bez prúdu: Čiernočierna tma

Turbovrtuľový teror

13. prosince 1994. K mezinárodnímu letišti Raleigh–Durham se blížil let American Eagle 33-79. Kapitán Mike Hillis a druhý pilot Matthew Sailor připravovali turbovrtulový letoun pro krátké tratě Jetstream 32-01 na přistání. Turbovrtulové motory jsou v menších výškách účinnější, mají nižší spotřebu. Jetstream je vysloveně určený pro lety na krátké vzdálenosti. Let 33-79 vzlétl v 18 hodin z Greensboro v Severní Karolíně, cesta do Releigh–Durham měla trvat 35 minut. Na palubě bylo ten večer 18 cestujících. Šestnáct kilometrů od cílového letiště dostal let povolení začít klesat, posádka snížila výkon motorů. U turbovrtulových letounů se výkon motoru a otáčky vrtule ovládají odděleně. Jetstream 32 nemá autopilota, celou dobu je řízen ručně. Patří k letadlům, která vyžadují nejvíc pilotního umu. Během klesání do výšky tisíc metrů posádka sledovala počasí. Námraza může letadlo vážně ohrozit. Kromě toho, že zvyšuje jeho hmotnost, narušuje také aerodynamiku křídla. To ovšem nebylo jediné riziko, se kterým museli piloti počítat. Před letem 33-79 přistával Boeing 727, který mohl Jetstream potenciálně ohrozit. V důsledku obtékání vzduchem vznikají u těžkých letadel na koncích křídel velmi silné vodorovné víry. Pokud zasáhnou menší letoun turbulence v úplavu, mohou být tak prudké, že je pilot nedokáže zvládnout. (Česká televize)