en
You Will Never See It All
Dokumentární film Chybění vypráví životní příběh originálního konceptuálního umělce Jána Mančušky, který zazářil na české i mezinárodní scéně, ale nedožil se svých 40. narozenin. Ján Mančuška (1972–2011) získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách a jeho práce jsou součástí sbírek Muzea moderního umění v New Yorku i Centre Pompidou v Paříži. Studoval malbu na AVU, už během studií ale začal experimentovat s jinými formami. Namísto štětce se jeho nástroji stala párátka a šťourátka do uší, hřebíky, provázky nebo vzduchovka. Některé Mančuškovy textové a audiovizuální instalace připomínají filmy francouzské Nové vlny nebo roman nouveau, jeho divadelní performance Hra pozpátku si hraje s převracením kauzality děje. Ján Mančuška se zkrátka díval na věci kolem sebe nově, převracel je a znovuobjevoval svět tím, jak na něj hleděl z nezvyklého úhlu. Tutéž metodu používá dokumentární film Štěpána Pecha, režiséra, který byl několik let Mančuškovým asistentem. Štěpán Pech využívá princip Hry pozpátku, času, který běží od konce k počátku, a umožňuje divákovi nový pohled na příběh umělce, který se bez ohledu na své zdraví vyčerpával tvorbou a zemřel mladý. O tom, jak lidem chybí, a jak chybění souvisí s osudovou chybou, nevšední formou vyprávějí Mančuškovy děti, rodiče, kurátoři a kolegové, kteří se ve filmu stávají součástí znovu instalovaných stěžejních Mančuškových děl. (Česká televize)
More informationSimilar shows
About show
Dokumentární film Chybění vypráví životní příběh originálního konceptuálního umělce Jána Mančušky, který zazářil na české i mezinárodní scéně, ale nedožil se svých 40. narozenin. Ján Mančuška (1972–2011) získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách a jeho práce jsou součástí sbírek Muzea moderního umění v New Yorku i Centre Pompidou v Paříži. Studoval malbu na AVU, už během studií ale začal experimentovat s jinými formami. Namísto štětce se jeho nástroji stala párátka a šťourátka do uší, hřebíky, provázky nebo vzduchovka. Některé Mančuškovy textové a audiovizuální instalace připomínají filmy francouzské Nové vlny nebo roman nouveau, jeho divadelní performance Hra pozpátku si hraje s převracením kauzality děje. Ján Mančuška se zkrátka díval na věci kolem sebe nově, převracel je a znovuobjevoval svět tím, jak na něj hleděl z nezvyklého úhlu. Tutéž metodu používá dokumentární film Štěpána Pecha, režiséra, který byl několik let Mančuškovým asistentem. Štěpán Pech využívá princip Hry pozpátku, času, který běží od konce k počátku, a umožňuje divákovi nový pohled na příběh umělce, který se bez ohledu na své zdraví vyčerpával tvorbou a zemřel mladý. O tom, jak lidem chybí, a jak chybění souvisí s osudovou chybou, nevšední formou vyprávějí Mančuškovy děti, rodiče, kurátoři a kolegové, kteří se ve filmu stávají součástí znovu instalovaných stěžejních Mančuškových děl.
(Česká televize)