cs
Na programu televize
S01E10 - Příběhy pro prime time
Hraná tvorba byla od vzniku televize jednou z nejdůležitějších součástí její nabídky. Jejímu zaměření a požadavkům na zpracování určitých témat věnovalo vedení vždy značnou pozornost a v průběhu desetiletí se priority, které si Československá televize stanovovala, měnily s ohledem na politicko-společenskou situaci v zemi. V prvních letech vysílání byla úspěchem každá nová televizní hra, která vznikla – omezení přitom nebylo jen technologické, ale i tvůrčí – jak autoři, tak realizátoři se museli nejprve naučit používat specifické prvky televizní řeči. Tvůrčí svoboda 60. let přinesla novou vlnu nejen ve filmu, ale i v televizní produkci. Soliterní inscenace z té doby – Raport A. Moskalyka, Šach mat Alfréda Radoka, Barabášova Krotká nebo Sladké hry minulého léta Juraje Herze – oceňovali nejen diváci, ale porotci mezinárodních festivalů. V náročné dramaturgii pokračovala ČST díky bratislavskému studiu a legendárním „Slovenským pondělkům“. Nejlepší herci, režiséři, ambice neklesnout pod hranici vkusu, to vše je dodnes synonymem úspěchu tohoto projektu. Dalším fenoménem normalizační éry byl cyklus Bakaláři. Nápad Jaroslava Dietla oslovit diváky se ukázal natolik nosný, že všechna studia ČST se podílela na dramatizaci diváckých námětů. Bohužel se studia musela popasovat i s objednávkou dramatických děl z prostředí budování ropovodů, jejichž hrdiny měli být hrdinové socialistické práce. Době navzdory vznikly i inscenace kvalitní – často z pera Jiřího Hubače, připomeňme Ikarův pád a Tažní ptáci, v nichž herecky zářili Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský. Teprve rok 1989 znamenal povolení ideologického sevření a návrat zakázaných autorů a témat. (Česká televize)
Více informacíEpizody
Řada 1
V hlavní roli múzy
Dříve než začala Československá televize systematicky zaznamenávat a šířit jevištní umění – činohru, operu a balet – nahrazovala divadelní představení původní dramatickou tvorbu. Nejprve se do studia přenášela nazkoušená divadelní představení, od roku 1955 přenášela řadu představení živě. Postupně se měnil i názor na to, jak jevištní tvar co nejlépe zprostředkovat televiznímu divákovi. I ti nejzarytější odpůrci televizních záznamů uznávají dokumentární hodnotu takových počinů. Díky nim máme představu, jak vypadala v roce 1963 inscenace Drahomíra v režii Otomara Krejči v Národním divadle nebo si můžeme vychutnat herectví Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem ve slavných předscénách. Televizní tvůrci se učili, kolik kamer je potřeba, aby natočili dění na scéně a přiblížili televizním divákům detail herecké práce. Už v roce 1965 vznikl v ČST cyklus Zveme vás do divadla, v němž jeho kultivovaný a zasvěcený průvodce Václav Voska přibližoval vybraná představení pražských divadel. V letech osmdesátých na něj navázal cyklus Dnes večer v…, který se zaměřoval na divadla oblastní. Díky televizi tak máme o tvaru inscenací či hereckých výkonech i jiné svědectví než fotografie. Zatímco u televizního zpracování baletu nebo opery jde o umění převést hudbu nebo pohyb do obrazu a o míru stylizace – tady je třeba zmínit evropsky uznávaného režiséra Petra Weigla – u činohry se cení režijní přístup respektující divadelní tvar. Díky umu televizních tvůrců máme zachovány legendární herecké výkony – Jana Libíčka jako krále Ubu, Petra Nárožného jako hejtmana z Kopníku, Michala Dočolomanského v roli Jánošíka. Televize tuto záslužnou kulturní roli – dokumentovat jevištní múzy a přenášet je do domovů televizních diváků – neopustila za celou dobu své existence. Proměňovala se jen dramaturgie vybraných titulů – v letech 90. se na obrazovku dostanou i tvůrci jako Václav Havel. (Česká televize)
Příběhy pro prime time
Hraná tvorba byla od vzniku televize jednou z nejdůležitějších součástí její nabídky. Jejímu zaměření a požadavkům na zpracování určitých témat věnovalo vedení vždy značnou pozornost a v průběhu desetiletí se priority, které si Československá televize stanovovala, měnily s ohledem na politicko-společenskou situaci v zemi. V prvních letech vysílání byla úspěchem každá nová televizní hra, která vznikla – omezení přitom nebylo jen technologické, ale i tvůrčí – jak autoři, tak realizátoři se museli nejprve naučit používat specifické prvky televizní řeči. Tvůrčí svoboda 60. let přinesla novou vlnu nejen ve filmu, ale i v televizní produkci. Soliterní inscenace z té doby – Raport A. Moskalyka, Šach mat Alfréda Radoka, Barabášova Krotká nebo Sladké hry minulého léta Juraje Herze – oceňovali nejen diváci, ale porotci mezinárodních festivalů. V náročné dramaturgii pokračovala ČST díky bratislavskému studiu a legendárním „Slovenským pondělkům“. Nejlepší herci, režiséři, ambice neklesnout pod hranici vkusu, to vše je dodnes synonymem úspěchu tohoto projektu. Dalším fenoménem normalizační éry byl cyklus Bakaláři. Nápad Jaroslava Dietla oslovit diváky se ukázal natolik nosný, že všechna studia ČST se podílela na dramatizaci diváckých námětů. Bohužel se studia musela popasovat i s objednávkou dramatických děl z prostředí budování ropovodů, jejichž hrdiny měli být hrdinové socialistické práce. Době navzdory vznikly i inscenace kvalitní – často z pera Jiřího Hubače, připomeňme Ikarův pád a Tažní ptáci, v nichž herecky zářili Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský. Teprve rok 1989 znamenal povolení ideologického sevření a návrat zakázaných autorů a témat. (Česká televize)
Od Silvestra k Silvestru
Speciální programová nabídka o posledním večeru končícího roku má u nás stejně dlouhou historii jako televize sama. První televizní Silvestr se odehrál už v roce 1953, šest měsíců poté, co bylo zahájeno vysílání. První dva roky mohla televize vysílat živě jen ze svého studia v Měšťanské besedě a živé vstupy doplňovala o filmové dotáčky a krátké filmy – hlavně grotesky. S výjimkou roku 1962 uváděla všechny silvestrovské estrády dvojice Bohdalová – Dvořák. Ve zmíněném roce se přenášel velký zábavný pořad z Hudebního divadla v Karlíně a skončil fiaskem – nepodařilo se udržet časový rozpis a tak půlnoc nastala v polovině písničky, zpívané Ljubou Hermanovou. Nejatraktivnější částí Silvestrů byly pro diváky v první polovině šedesátých let nikoli estrády, ale komedie o stopáži přibližně třicet minut, s předními herci své doby. Není náhodou, že s většinou z nich je spojeno jméno Jana Wericha a režiséra Martina Friče. V roce 1977 dal nový život silvestrovské televizní estrádě Ján Roháč: vybral skvělého konferenciéra – Vladimíra Menšíka – a postavil jej před publikum, složené ze známých herců, zpěváků a televizních pracovníků. Ti se v průběhu pořadu měnili z diváků v účinkující a naopak. Zdánlivě banální změna měla obrovský ohlas a i dnes patří tyto silvestry k nejzdařilejším. Po smrti Jána Roháče na podzim roku 1980 bylo třeba hledat znovu. Tvůrci využívali populární dvojice komiků Kaiser a Lábus, jindy uváděli velkou show Miloš Kopecký a Ivana Andrlová. Televize hledala i nové formy silvestrovského večera: diváci mohli vidět speciální díl pořadu Možná přijde i kouzelník, silvestrovské Televarieté, zábavný pořad z Lucerny, který v podstatě představoval speciální vydání zábavných relací Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Asi není nutné příliš připomínat, že silvestrovský televizní program v roce 1989 byl výjimečný a postavil na hlavu všechny pečlivé plány a přípravy. ČST měla sice, ostatně jako obvykle, připravenou velkou estrádu, kterou uváděli Jan Rosák a Dagmar Veškrnová, ale vzhledem k politickým událostem stěží mohla jít na obrazovku. Doba se během několika týdnů natolik změnila, že se ČST rozhodla k velké improvizaci a nabídla studentské čtyřhodinové vysílání. K velkému silvestrovskému zábavnému pořadu se Československá televize vrátila v poslední rok a den své existence v roce 1992. Byla to show poněkud zvláštní a do určité míry smutná. Diváci v ní viděli například Miloše Kopeckého a Jiřího Líra s nostalgickým přípitkem, o skeče se starala trojice z divadla Semafor – Miloslav Šimek, Jiří Krampol a Uršula Kluková. (Česká televize)
O pořadu
Československá televize byla médiem stvořeným za účelem propagandy. Vedle ní dávala lidem, když nebyl v selhávající ekonomice chleba, alespoň onu hru – zábavu. Nutno podotknout, že na světové úrovni. Přes kontroverzní kontext jsou taková díla svědectvím kreativity, umu a invence talentovaných lidí. I v těžkých časech dala televize vzniknout dílům s tématy týkajícími se základních lidských hodnot nebo dílům nadčasovým svým autorským vkladem, které i dnes patří mezi klenoty české audiovize. Každý díl mapuje jeden žánrový/formátový fenomén (krimi, pohádky, silvestry, soutěže, ...) napříč časem prostřednictvím detailnějšího fokusu na několik vybraných pořadů, doplněných o přehledový kontext tvorby v dané oblasti v ČST i ve světě. Na povrch vynese neznámé informace o známých pořadech a představí i neznámé pořady, kdysi kultovní nebo výjimečné co do látky a zpracování. Klíčem výběru bude kvalita, invence a kreativita. Pořad představí tvorbu celé ČST – tedy i tvorbu slovenských studií ČST. Základními stavebními prvky cyklu jsou rozhovory s pamětníky, tvůrci a herci. Nadále zde budou účinkovat historici médií a televizní kritici a teoretici. Archivy v držení České televize, Rozhlasu a televízie Slovenska, Národního filmového archivu nebo Slovenského filmového ústavu nabídnou pohled do zákulisí vzniku pořadů, doplní výpovědi podávající jedinečné svědectví o zásadním obsahu a invenčním uchopení jednotlivých děl.
(Česká televize)