Na programu televize

První pokusy o dokumentární tvorbu připomínaly spíše filmové týdeníky – jejich náplň určovala výročí velkých událostí a rozhodně nešlo o zachycení poválečné reality. Změny v této oblasti zaznamenáme až počátkem 60. let – zrodí se nový žánr, kterému se později bude říkat publicistika. Té se bude mimořádně dařit v regionálních studiích ČST – Ostrava svým pořadem Ostravské vteřiny nechá na televizní obrazovku vstoupit „obyčejného člověka“ s jeho radostmi i starostmi. V brněnském studiu vznikne polemický seriál Mohu do toho mluvit? Věci do té doby nevídané. Politické tání 60. let a nový ředitel ČST Jiří Pelikán způsobí, že se televize bude stále odvážněji věnovat aktuálním nebo do té doby tabuizovaným tématům a názorům celého spektra společnosti. I po formální stránce se publicistická a dokumentární tvorba promění – filmoví dokumentaristé začnou využívat například ankety, televizní dokumentaristé zase budou kultivovat obraz po vzoru filmových dokumentů. Společenský kvas dá vzniknout pořadům jako Zvědavá kamera, dá prostor populárním osobnostem, jako byli například Jan Werich nebo Ota Šik. Do neoprávněného zapomenutí zapadl největší publicistický projekt ČST – Československá expedice. Cílem bylo natočit pět reportáží z každého kraje a podíleli se na nich přední televizní publicisté. Sovětská invaze v srpnu 1968 zřejmě způsobila, že jich vzniklo jen dvacet. Sovětské tanky a následná normalizace samozřejmě přinesly zásadní personální čistky ve vedení ČST i mezi autory. Publicistika se stala zcela služebnou režimu a dokument téměř neexistoval. Jediný únik skýtají folklor, cestopisy a věda – tehdy vzniká první vědecko-popularizační projekt Okna vesmíru dokořán. Gorbačovská perestrojka sice trochu uvolnila autocenzuru i vliv stranických orgánů, ale zlatý věk dokumentu nastane až po roce 1989. Jsou peníze, není cenzura, mezi tvůrci je přetlak témat i tvůrčí energie. Na obrazovku se dostává tvorba prvních soukromých subjektů Febia a Filmu a sociologie. (Česká televize)