Na programu televize

První díl cyklu Na programu televize se zaměří na žánr tzv. velké zábavy – pestrých estrád, písničkových šou, gigantických soutěží. Přestože televize vznikla v 50. letech minulého století za účelem propagandy, brzy pochopila, že v obalu zábavných pořadů bude ideologie nového režimu stravitelnější. A díky žánru zábavy se televize stala opravdu masovým médiem. Z rozhlasu, kde se úspěšně vysílaly estrády, přicházeli první tvůrci. Pestré show se postupně obohacovaly o soutěžní prvky, které diváci nadšeně vítali – jedním z takových pořadů byl Hádej, hádej hadači, jehož autorem byla průkopnická osobnost televizní zábavy, Jan Pixa. Všechna vydání se vysílala živě, takže z nich nezůstala ani vteřina záznamu. Významnou složkou zábavy byla hudba – ta byla součástí všech velkých estrád, ale postupně si vypracovala vlastní formáty, ať to byly písňové soutěže, nebo první hudební klipy. Díky tomu, že velké swingové orchestry s osvícenými kapelníky Karlem Vlachem, Gustavem Bromem, Karlem Krautgartnerem zázračně přežily 50. léta, mohla se v uvolněné atmosféře 60. let Československá televize začít chovat svobodně – zpěváci už nemuseli zpívat o žních a nové výstavbě. Zpěváci z divadel Semafor a Rokoko se postupně stávali hvězdami i televizní zábavy. Postupně se začaly v zábavě prosazovat autorské, moderátorské i herecké osobnosti, které výrazně ovlivnily její úroveň – zcela nepostradatelným se stal Vladimír Dvořák s pořadem Zpívá celá rodina nebo varietní show Televarieté, která zázračně přežívala i v normalizačních 70. letech. Na Slovensku pak byl takovou nepominutelnou postavou zábavy Ivan Krajíček. I prezentace hudby na obrazovce se v 60. letech proměnila – otevírali jsme se světu, přijížděli zahraniční hosté i zpoza železné opony. V Bratislavské lyře se objevovala velká jména evropského šoubyznysu, domácí scénu populární hudby zase mapovaly masivně sledované přenosy předávání ceny Mladého světa Zlatý slavík. Normalizační 70. léta donutila zábavu k politickým úlitbám – vrátily se estrády věnované buď významným výročím, nebo pracujícím velkých podniků. Na těchto pořadech se podílela všechna studia ČST – nejen Praha a Bratislava, ale i Ostrava, Brno a Košice. Velká zábava dosáhla v Československé televizi svého vrcholu v druhé polovině osmdesátých let. Obří show, vysílané živě ze stadionů a sportovních hal stále plnily cíl zviditelnit města a jejich továrny, a potažmo i místní funkcionáře. Nicméně jejich velikost začala zavánět gigantománií. Dnes by se pořady typu Dva z jednoho města realizovaly jen těžko. V roce 1982 se objevil pořad, který se stal možná nejlepší masovou zábavou, kterou Československá televize kdy vytvořila – Možná přijde i kouzelník. Ač šlo o velkou show patřící do tak zvané velké zábavy, ve skutečnosti si z ní dělal nepokrytou legraci. Byly zde zparodovány všechny klíčové prvky těchto televizních pořadů – vystoupení hvězd pop music, televizní Silvestr, hosté z lidu, předávání cen. Jiří Korn, ale především sehraná dvojice Jiří Lábus a Oldřich Kaiser vytvořili nezapomenutelné scénky, populární stejně jako ty, jež v Televarieté po léta sehrávali Jiřina Bohdalová s Vladimírem Dvořákem. Podobně osvěžující a na zcela opačném pólu než gigantické přenosy byl i pořad Manéž Bolka Polívky. Od roku 1987 se diváci těšili z jeho osobitě provokativního humoru, neotřelých hostů a poetiky inspirované cirkusem. Postupně se z poněkud alternativního tvaru stala stálice velké sobotní zábavy. Zábava na začátku 90. let svou tvář teprve hledala, v nově nabyté svobodě se na obrazovku dostávaly vedle zavedených stálic i bizarní projekty, jako například Miss monokiny. A postupně se priority televizního programu přesouvaly k jiným žánrům. (Česká televize)