cs
Na programu televize
S01E02 - Byla jednou pohádka
Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou. (Česká televize)
Více informacíEpizody
Řada 1
Zábava pro každého
Zábava pro každého
První díl cyklu Na programu televize se zaměří na žánr tzv. velké zábavy – pestrých estrád, písničkových šou, gigantických soutěží. Přestože televize vznikla v 50. letech minulého století za účelem propagandy, brzy pochopila, že v obalu zábavných pořadů bude ideologie nového režimu stravitelnější. A díky žánru zábavy se televize stala opravdu masovým médiem. Z rozhlasu, kde se úspěšně vysílaly estrády, přicházeli první tvůrci. Pestré show se postupně obohacovaly o soutěžní prvky, které diváci nadšeně vítali – jedním z takových pořadů byl Hádej, hádej hadači, jehož autorem byla průkopnická osobnost televizní zábavy, Jan Pixa. Všechna vydání se vysílala živě, takže z nich nezůstala ani vteřina záznamu. Významnou složkou zábavy byla hudba – ta byla součástí všech velkých estrád, ale postupně si vypracovala vlastní formáty, ať to byly písňové soutěže, nebo první hudební klipy. Díky tomu, že velké swingové orchestry s osvícenými kapelníky Karlem Vlachem, Gustavem Bromem, Karlem Krautgartnerem zázračně přežily 50. léta, mohla se v uvolněné atmosféře 60. let Československá televize začít chovat svobodně – zpěváci už nemuseli zpívat o žních a nové výstavbě. Zpěváci z divadel Semafor a Rokoko se postupně stávali hvězdami i televizní zábavy. Postupně se začaly v zábavě prosazovat autorské, moderátorské i herecké osobnosti, které výrazně ovlivnily její úroveň – zcela nepostradatelným se stal Vladimír Dvořák s pořadem Zpívá celá rodina nebo varietní show Televarieté, která zázračně přežívala i v normalizačních 70. letech. Na Slovensku pak byl takovou nepominutelnou postavou zábavy Ivan Krajíček. I prezentace hudby na obrazovce se v 60. letech proměnila – otevírali jsme se světu, přijížděli zahraniční hosté i zpoza železné opony. V Bratislavské lyře se objevovala velká jména evropského šoubyznysu, domácí scénu populární hudby zase mapovaly masivně sledované přenosy předávání ceny Mladého světa Zlatý slavík. Normalizační 70. léta donutila zábavu k politickým úlitbám – vrátily se estrády věnované buď významným výročím, nebo pracujícím velkých podniků. Na těchto pořadech se podílela všechna studia ČST – nejen Praha a Bratislava, ale i Ostrava, Brno a Košice. Velká zábava dosáhla v Československé televizi svého vrcholu v druhé polovině osmdesátých let. Obří show, vysílané živě ze stadionů a sportovních hal stále plnily cíl zviditelnit města a jejich továrny, a potažmo i místní funkcionáře. Nicméně jejich velikost začala zavánět gigantománií. Dnes by se pořady typu Dva z jednoho města realizovaly jen těžko. V roce 1982 se objevil pořad, který se stal možná nejlepší masovou zábavou, kterou Československá televize kdy vytvořila – Možná přijde i kouzelník. Ač šlo o velkou show patřící do tak zvané velké zábavy, ve skutečnosti si z ní dělal nepokrytou legraci. Byly zde zparodovány všechny klíčové prvky těchto televizních pořadů – vystoupení hvězd pop music, televizní Silvestr, hosté z lidu, předávání cen. Jiří Korn, ale především sehraná dvojice Jiří Lábus a Oldřich Kaiser vytvořili nezapomenutelné scénky, populární stejně jako ty, jež v Televarieté po léta sehrávali Jiřina Bohdalová s Vladimírem Dvořákem. Podobně osvěžující a na zcela opačném pólu než gigantické přenosy byl i pořad Manéž Bolka Polívky. Od roku 1987 se diváci těšili z jeho osobitě provokativního humoru, neotřelých hostů a poetiky inspirované cirkusem. Postupně se z poněkud alternativního tvaru stala stálice velké sobotní zábavy. Zábava na začátku 90. let svou tvář teprve hledala, v nově nabyté svobodě se na obrazovku dostávaly vedle zavedených stálic i bizarní projekty, jako například Miss monokiny. A postupně se priority televizního programu přesouvaly k jiným žánrům. (Česká televize)
Byla jednou pohádka
Byla jednou pohádka
Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou. (Česká televize)
Detektivové před kamerou
Naše televizní kriminálky nevznikaly ve vzduchoprázdnu. A stejně jako kdekoli na světě, nemohly se obejít bez ústřední postavy. Detektiva. Spravedlivého a čestného chlapíka, do něhož se promítají představy a očekávání, které má veřejnost ve vztahu k policii. Některé postavy byly originální, jiné do televize plynule přešly z literatury. Maigret, Holmes, Poirot jsou klasické předobrazy. Máme my nějakého národního detektiva? Pro některé je to rada Vacátko, pro jiné major Zeman, pro další kapitán Exner. Kapitána Exnera si postupně zahrálo hned několik předních herců: ve filmu to byli vtipní a elegantní Jiří Vala a Jiří Kodet, na obrazovce jej ztvárnili Karel Heřmánek nebo Petr Kostka. Po roce 1948 byla česká detektivka, a to i ta filmová z rozhodnutí mocných vymazána jako pokleslý západní žánr. Detektivnímu románu a tím televizní detektivce otevřela cestu k návratu až konference spisovatelů v roce 1958 v Moskvě. První detektivní příběhy se na obrazovce objevují až v roce 1963 – šlo o studiové inscenace, z nichž se zachovalo jen pár fotografií... Prvním dochovaným záznamem živého vysílání je tak detektivní příběh Kůzlátka, otevřete z roku 1965. Hned v 60. letech však vznikly první klenoty televizní krimi, které spojovala vynikající literární předloha a prvotřídní obsazení. V detektivně-špionážním Ministerstvu strachu podle předlohy Grahama Greena exceluje Jiří Adamíra, v původní slovenské inscenaci Sedem svedkov od Petera Karvaše zase dva vyšetřovatelé rekonstruují události vraždy uprostřed Bratislavy. Šedesátá léta přinesla jisté uvolnění a objevily se další adaptace románů západní provenience a sázelo se na populární autory: McBainův detektiv Steve Carella dostal hned několik tváří – první byl Ivan Mistrík, později si Carellu střihnul Josef Abrhám nebo Jiří Bartoška... Normalizační televize 70. let pak využije role západních cizinců, rádoby západních lokací (ať šlo o bary, lázně či mezinárodní hotely) k vyzdvižení socialistické selanky. Nejen esenci stereotypů západních padouchů, ale i manipulaci s historií obsahuje snad nejkontroverznější dílo normalizační krimi – 30 případů majora Zemana. Ve slovenském prostředí vznikl také seriál, který nezapře dobu, kdy byl natočen – V službách zákona. Přinesl zajímavý mix krimi příběhů z reálného prostředí a dobrých hereckých výkonů. Leitmotivem je generační spor mezi rádoby moderním detektivem Stehlíkem a dosluhujícím vyšetřovatelem Belušem, který se drží tradičních postupů. Na začátku osmdesátých let přichází seriál, který oslavuje práci současných příslušníků Veřejné bezpečnosti. Scenárista Jaroslav Dietl vytváří jakousi pohádkovou fikci toho, jak probíhá vyšetřování – všechny předpisy se přísně dodržují, vyšetřovatelé nikdy nezneužívají své pravomoci, pracují se 100% nasazením a vždy dotáhnou případ do zdárného konce. Dietlova schopnost zabydlet seriál životnými postavami a opatřit je uvěřitelnými dialogy způsobila, že seriál Malý pitaval z velkého města funguje i dnes. Na podzim 1989 se vysílal česko-německý seriál, který vychází z knihy německého autora Franka Arnaua, Dobrodružství kriminalistiky. Během čtyř let vzniklo 26 uzavřených epizod, mapujících historii kriminalistické vědy. Byl to na tu dobu mimořádný koprodukční projekt a režisér Antonín Moskalyk jej zvládl bravurně. Po roce 1989 bylo možné v podstatě cokoli – nejen dramatizovat dříve zakázané autory jako Josefa Škvoreckého, ale odvysílat hodinové epizody kompletně naživo. A navrch do toho všeho zapojit po telefonu diváky. Tak vznikl v roce 1992 cyklus Hříchů pro pátera Knoxe. Dlužno říct, že do dalších takových experimentů se následníci ČST už nikdy nepustili. (Česká televize)
O pořadu
Československá televize byla médiem stvořeným za účelem propagandy. Vedle ní dávala lidem, když nebyl v selhávající ekonomice chleba, alespoň onu hru – zábavu. Nutno podotknout, že na světové úrovni. Přes kontroverzní kontext jsou taková díla svědectvím kreativity, umu a invence talentovaných lidí. I v těžkých časech dala televize vzniknout dílům s tématy týkajícími se základních lidských hodnot nebo dílům nadčasovým svým autorským vkladem, které i dnes patří mezi klenoty české audiovize. Každý díl mapuje jeden žánrový/formátový fenomén (krimi, pohádky, silvestry, soutěže, ...) napříč časem prostřednictvím detailnějšího fokusu na několik vybraných pořadů, doplněných o přehledový kontext tvorby v dané oblasti v ČST i ve světě. Na povrch vynese neznámé informace o známých pořadech a představí i neznámé pořady, kdysi kultovní nebo výjimečné co do látky a zpracování. Klíčem výběru bude kvalita, invence a kreativita. Pořad představí tvorbu celé ČST – tedy i tvorbu slovenských studií ČST. Základními stavebními prvky cyklu jsou rozhovory s pamětníky, tvůrci a herci. Nadále zde budou účinkovat historici médií a televizní kritici a teoretici. Archivy v držení České televize, Rozhlasu a televízie Slovenska, Národního filmového archivu nebo Slovenského filmového ústavu nabídnou pohled do zákulisí vzniku pořadů, doplní výpovědi podávající jedinečné svědectví o zásadním obsahu a invenčním uchopení jednotlivých děl.
(Česká televize)