Industrie

Reformy na běžícím pásu

Soukolí normalizace

Továrna na kapitalismus

Po listopadu 1989 čekají převratné změny celou českou společnost. Před politiky stojí těžký úkol, jak převést státní majetek do soukromých rukou. Většina podniků stojí v roce 1990 před obtížnou situací. Do té doby vyvážejí své produkty prostřednictvím státních podniků zahraničního obchodu. Čtyři pětiny exportu jdou do jiných socialistických zemí. Po pádu režimu podniky ztrácejí odbyt. Přicházejí také o prostředníky, kteří působili v zahraničním obchodu. Know-how nechybí ve výrobních halách, ale v kancelářích vedení. Dnes je Kopřivnice poklidným městem na severu Moravy. Na začátku 90. let ještě patří mezi nejvýznamnější místa našeho průmyslu. Město tepe výrobou a životem. Není snad kopřivnické rodiny, jejíž člen by nevstával každodenně na šichtu do Tatrovky, aby mohly odolné, ale zastarávající nákladní vozy mířit na východní trhy. Tatra je druhou nejstarší dodnes existující automobilkou na světě. Její kořeny sahají do roku 1850, kdy řemeslník Ignác Šustala zakládá dílnu na výrobu kočárů. Název Tatra si továrna dává v roce 1919 po testování nových vozů ve Vysokých Tatrách. Díky konstruktérovi Hansi Ledwinkovi vzniká unikátní koncepce podvozku, jež se využívá dodnes. Po druhé světové válce je podnik znárodněn a prosluje také luxusními limuzínami Tatra 613, které jsou až do roku 1989 určeny jen pro významné funkcionáře. Blíží se jedna z největších operací přesunu majetků v historii země. Československo je světovým unikátem, kdy téměř veškeré podnikání provozuje stát. Roste obava, aby podniky rychle nerozkradly dosavadní socialistické managementy nebo aby nezačaly v nových podmínkách rychle krachovat. Politici a ekonomové se přou, jakým způsobem rozpustit majetek ve společnosti a komu předat nejdůležitější továrny. 70 procent občanů přitom nesouhlasí, aby se stát podniků zbavoval. Vrcholí politická diskuse, jak se státními podniky naložit. Mezi návrhy patří prodej zahraničním investorům a předání pracujícím prostřednictvím zaměstnaneckých akcií. Vítězí cesta privatizace. Hladce probíhá u obchodů, hospod a jiných malých provozoven. Lidé si je kupují v dražbách na úvěr. Problém představují velké podniky, jichž je 1720 s majetkem přes 700 miliard korun. V kupónové privatizaci mají být podniky rozdrobeny mezi jednotlivce prostřednictvím akcií. Hlavním motivem je udržet doma takzvané české stříbro jako je právě i Tatrovka, a nedovolit prodej do zahraničí. Nebo chceme-li jiný motiv – s takovým příslibem se dají lépe vyhrát volby a manipulovat veřejné mínění. Každý občan může za tisícikorunu získat kupónovou knížku a jejím prostřednictvím se stát drobným akcionářem podniku, který si vybere. Privatizaci máme spojenou s podvody, tunelováním, mafiánskými praktikami. Často ale za neúspěchem podniků stojí i něco jiného než špatný záměr. Po pádu režimu není k dispozici dostatek lidí ovládajících moderní metody řízení, organizaci podniku a fungování nových trhů. Problém nefungujícího průmyslu a podniků se přesouvá na ramena bank, které stále patří státu. Svými úvěry drží podniky nad vodou a to často z donucení politiků, kteří u konkrétních provozů nechtějí dopustit krach a znepokojit veřejnost. Takzvaný bankovní socialismus končí tím, že stát převezme – tedy zaplatí – všechny nevymahatelné úvěry, které banky půjčily průmyslu. Mnoho tradičních a klíčových podniků v průběhu 90. let krachuje a vrací se zpátky státu. Ten je znovu privatizuje. Takový je případ například hutí Poldi Kladno, ČKD, Škody Plzeň a také Tatry Kopřivnice. Na konci 90. let je euforie nové éry demokracie a kapitalismu pryč. Společnost má za sebou mnohá rozčarování, krachy podniků a zkušenost nezaměstnanosti. Podle výpočtů ministerstva financí stála cesta k tržní ekonomice 700 miliard korun. Shodou okolností je to téměř stejná částka, kterou představoval majetek privatizovaných velkých podniků. Tatra po mnoha peripetiích a změnách vlastníků nakonec přežije a nákladní automobily se v Kopřivnici budou vyrábět dál. Česká republika zůstane v pozici levné ekonomiky a v převažujícím postavení subdodavatele, který vyrábí pro jiné značky za hranicemi. Téměř polovinu kapitálu českých podniků budou ovládat zahraniční firmy. Ty také ocení výhodu levné a zároveň kvalifikované pracovní síly. Do budoucnosti vstoupí český průmysl s výzvou, jak obstát v rychle se měnících globálních podmínkách a jak uživit lidi, na kterých stojí. (Česká televize)

Roboti nastupují

Z transformačních 90. let si český průmysl odnesl výzvu, jak obstát na poli globální konkurence. Než se odhodlal k masívním inovacím, které se ve světě odehrávají, spustila se takzvaná čtvrtá průmyslová revoluce. Vznikl Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT, aby pomohl průmyslu vstoupit do budoucnosti... O takzvaném Průmyslu 4.0 mluvíme řadu let. Konkrétně od roku 2011, kdy se objevily základní vize takzvané chytré továrny. V ní by kyberneticko-fyzikální systémy měly převzít spoustu práce, kterou dosud vykonával člověk. Institut ČVUT má za sebou řadu společných projektů s průmyslovými podniky jako automatickou kalibraci robotů, bezpečnou interakci člověka a robota v logistických skladech, vývoj automatického třídiče radioaktivního odpadu nebo imitačního učení robotů s využitím jazyka. Na světě jsou zhruba 3 miliony průmyslových robotů. Podle odhadů nahradí v nadcházejících letech až polovinu pracovních míst... Obavy ze ztráty práce provázejí takovou inovaci už od nástupu strojové výroby a dělníci ji považují za pohromu. Už v roce 1848 například ve Slezsku stroje rozbíjejí. Touhu průmyslníků po vynálezech usnadňujících výrobu to ale nezastaví. Inovace zrychluje během 1. světové války díky potřebě intenzivní válečné výroby. Během první republiky patří sice Československo mezi nejprůmyslovější země Evropy, ale jeho průmysl zastarává právě kvůli malé odvaze k inovacím. To se příliš nemění ani během komunistického režimu, který se soustředí na těžký průmysl... V českém průmyslu se počet robotů během deseti let zpětinásobil. Plně robotizované továrny bychom však ještě marně hledali. Na deset tisíc pracovníků u nás připadá okolo 150 robotů a jsme 15. na světě. V sousedním Německu je to ale třikrát tolik. Jestli roboti vezmou lidem nenávratně práci nebo přinesou nové příležitosti záleží i na tom, jak bude stát investovat do pracovní síly, vzdělání nebo logistiky. Česko je na špici díky technologiím jako je 3D tisk, které mění povahu výroby. Dalším způsobem individualizované produkce je speciální linka, která dokáže flexibilně měnit parametry jednotlivých výrobků přímo během výroby. Takové zařízení dovoluje vyrábět každý kus zboží s odlišnými barvami a dalšími vlastnostmi podle preference zákazníka... Roboti a umělá inteligence nebudou umět nahradit veškerou práci. Ani nejšikovnější roboti a nejchytřejší algoritmy nezvládnou obsadit třeba pedagogické nebo pečovatelské profese. Zároveň vzniknou nové obory a specializace, které si dnes umíme stěží představit. Budou mít hodně společného právě s novými technologiemi...Český průmysl urazil dlouhou cestu od prvních kouřících továren, lidmi nabobtnaných měst se spoustou sociálních problémů a prvních státních zásahů do vztahů mezi průmyslníky a dělnictvem v zájmu zachování smíru. I on zažil technologické revoluce a konkurenční tlak na invenci zvenčí. Stál u zrodu konzumní kultury a zlepšování kvality života mas. Jak během průmyslové revoluce, tak válek, období demokracie i během státního socialismu zažíval výzvy, jak motivovat pracovní síly a více je vtáhnout do celé výrobní hry. To bude i v novém světě patřit k velkým tématům průmyslu, státu i lidí. (Česká televize)