cs
Industrie
S01E05 - 5/12
Nový dokumentární cyklus o počátcích industrializace v českých zemích. Příběh hospodářské prosperity období dvacátých let
Více informacíEpizody
Řada 1Hospodářství v krizi
Punčochy Elite jsou dodnes symbolem průmyslu v severočeském Varnsdorfu. Na začátku třicátých let továrna ovšem nese jiný název – Kunert a synové. Totiž Kunert & Söhne, protože se jednalo o německou rodinu, která měla celosvětový export. Píše se rok 1929 a v USA se po pádu newyorské burzy rozpoutává hospodářská krize, která zakrátko uchvátí i celou Evropu. Krize sráží sudetský průmysl na kolena, ale zaděláno je na to už od vzniku republiky. Firmy ztrácejí svůj dosavadní německý trh. Orientují se spotřebitelsky, takže v časech německé raketové inflace nemají odbyt. Nemají na investice, zastarávají a nejsou schopné konkurovat. A takto vcházejí pohraniční podniky do ještě větší zkoušky – hospodářské krize. Brzy nastane v mnoha sudetských okresech až dvacetiprocentní nezaměstnanost a v průběhu krize zde bude podíl lidí bez práce až trojnásobný oproti zbytku republiky. Jedinou šancí na přežití bylo pro ohrožené německé podniky uplatnění inovací a progresivního přístupu. Ten mají Kunertovi odjakživa. Maria Kunertová si přivydělává pletenými punčochami. Jdou na odbyt, a tak si v roce 1907 otevře malou dílnu. Její manžel Julius v roce 1920 založí pletárnu v nedalekém Großschönau, aby se vyhnul clům za dovoz do Německa. Už o pár let později zakládá podnik na jemné punčochy ve Varnsdorfu. Začíná s osmnácti zaměstnanci. Po pěti letech už u Kunertů pracuje osm set lidí, kteří za den vyrobí patnáct tisíc párů punčoch. Během krize odbyt ohrožují vysoká cla. Sousední Německo je má 40procentní. Sudetské pohraničí, které obývá velká část z 3 milionů českých Němců, na spoustu státních v období krize opatření nedosáhne. Největší problém jsou podpory v nezaměstnanosti, které se vyplácejí přes odbory. V Sudetech ale převažují malí živnostníci a jejich pár zaměstnanců v odborech většinou není. Kunertových lidí se nezaměstnanost na rozdíl od mnoha jiných netýká. Podnik prosperuje i díky inovaci. Kunert se živě zajímá o trendy v průmyslu, má vlastní laboratoř a také konkurenční výhodu v podobě drahých kotonových strojů. Spolu s klesající kupní silou zavírá jedna továrna za druhou, a nejinak je tomu ve Varnsdorfu. Tady krize zavře 15 fabrik. Kunertovi se ale drží. Svůj odbyt nachází hlavně v Anglii a tamní síti obchodních domů Marks and Spencer. Otevírají pobočku v Oslu a prodává i v severských státech. Vyváží také za oceán. Doma navazuje výhodnou spolupráci s Baťou. Poté, co se Hitler stává v roce 1933 německým kancléřem, posilují i v Sudetech extrémní nacionalistické strany, ale i komunisté. 7. května 1935 přijíždí do Varnsdorfu Konrád Henlein, na náměstí přicházejí tisícovky lidí. Apeluje na volbu nacionalistické Sudetoněmecké strany, která prý jediná bojuje za jednotu všech Němců. Ve Varnsdorfu pak strana vítězí s výsledkem 63 %. Činí se i místní KSČ shlukující spojence proti fašismu. Stejně jako v mnoha městech sílí konflikty mezi Čechy a Němci i politické aktivity obyvatel. I podniky musí volit své strategie, jak si to na žádnou stranu nerozházet. 29. září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda, na základě které Československo ztrácí své pohraničí ve prospěch Německa. V polovině března 1939 Německo okupuje zbytek země a o půl roku později začíná druhá světová válka. Během ní se varnsdorfští punčocháři Kunertovi už hlásí k nacistickému Německu a vyrábějí také součástky pro Luftwaffe. Po válce jsou jako kolaboranti vyhnáni do Německa a jejich továrna je znárodněna. Stát sice získává tovární haly a stroje, přichází ale o něco cenného – podnikatelské know how a pracovní um těchto lidí. (Česká televize)
Továrna v protektorátu
Podniky, které národ považuje za klíčové, se mohou obrátit proti němu. Takovými jsou na první pohled i Škodovy závody. Kdysi největší zbrojovka rakouské monarchie se během druhé světové války stane důležitou továrnou na zbraně pro nacistické Německo. Máme ve zvyku o Protektorátu mluvit jako o období relativně pohodlné loajality nebo naopak útrap v nesvobodě. Ráno 15. března 1939 je plné deště a mokrého sněhu. Hranice Československa překračují oddíly wehrmachtu. Na plzeňském náměstí Republiky se německá vozidla houfují kolem deváté ráno a vojáci hladce obsazují místní kasárna. Na chodu továrny se navenek nic nemění a lidé chodí do práce jako vždy. Pod nacistickou kontrolou se během roku ocitají i další důležité zbrojní podniky jako je kladenská Poldovka, brněnská Zbrojovka nebo Vítkovické železárny. Německá kapitálová účast v protektorátu se během okupace zvětší více než desetkrát a tento kapitál postupně české podniky ovládne. Jakákoli nezákonná a násilná intervence není potřeba. Nacisté potřebují klid a kontinuitu. Zdálo by se logické, že protektorátní Škodovka bude vyrábět pro Německo. Nadále ale dodává zbraně Sovětskému svazu. Kontrakt o výrobě tanků nebo děl pro Sověty je dojednán díky řediteli Vilému Hromádkovi už před Mnichovskou dohodou. Prodej zbraní budoucímu nepříteli Německa není jedinou aktivitou ředitele Hromádka. Už před začátkem války se v Moskvě domlouvá na způsobu předávání politických zpráv ze zahraničí do protektorátu a z peněz Škodovky posílá milion korun na podporu odboje proti Němcům. Škodovka je součástí gigantického koncernu Říšské závody Hermanna Göringa. Exportním ředitelem se stává jeho bratr Albert, kterému se ale nacismus protiví. Zaměstnance podniku svým vlivem chrání před perzekucemi a je zdrojem informací o stavu třetí říše. Podnik a jeho zaměstnance chrání i Hitlerův zájem, aby firma dál fungovala a přinášela zisk. Oceňuje fortel škodováckého dělnictva a kvalitu dělostřeleckých granátů, děl, dělových hlavní a lokomotiv. Dělníci nemají příliš na vybranou, zda pro okupanty odvádět dobrou práci nebo ne. Sabotérům výroby nebo odbojářům hrozí nejvyšší tresty. Škodovka s více než třiceti tisíci zaměstnanci dále přispívá k financování odboje, kterého se účastní i stovky jejích dělníků. 27. května 1942 se odehrává přímočařejší forma vzdoru – atentát na protektora Heydricha. Po jeho smrti následuje odplata v podobě perzekucí a poprav. Na území protektorátu jsou organizována povinná shromáždění odsuzující atentát. Na plzeňském náměstí se tísní 60.000 lidí včetně dělníků ze Škodovky. Proměna poměrů v protektorátu se projevuje i v továrnách jako je ta jejich. V roce 1943 probíhají velké zotavovací akce. Dělníci z klíčových průmyslových závodů včetně Škodovky vyrážejí speciálními vlaky na dovolenou do Beskyd a Luhačovic. Pro dělníky se zpravidla jedná o první dovolenou v životě a propaganda ji prezentuje jako odkaz Heydrichovy sociální politiky. Během půl roku se podnikových dovolených účastní přes třicet tisíc pracujících. V průmyslových centrech jako je Plzeň dochází k bombardování a průmyslové podniky jsou jeho cílem. Hra na péči o zaměstnance a sociální politiku nebo nákup loajality dělnictva v protektorátu je u konce. O život přijdou stovky škodováckých dělníků a techniků, kteří se účastní odboje. Druhá světová válka končí porážkou nacistického Německa. Válečná zkušenost i služebná role tuzemského průmyslu bude mít vyústění, díky kterým se už věci nevrátí do předválečných pořádků. Vilém Hromádko získá za své protinacistické aktivity řadu ocenění i funkcí v poválečném průmyslu. Pocty ale nebudou mít dlouhého trvání. Nastane další dramatická etapa, ve které bude československá společnost přehodnocovat své fungování. Traumatická válečná zkušenost dělnictva se na tom podepíše. (Česká televize)
Výroba šťastných zítřků
Období po konci druhé světové války se dnes jeví jako předehra ke komunistickému převratu a zároveň jako druhé dějství tragédie, kterou znamenala druhá světová válka. Nacistická ideologie vyzdvihovala roli dělníků na válečném úsilí říše. A to i těch, kteří pracovali v českobudějovické továrně německých majitelů, produkující psací potřeby. Po válce si dělníky chtějí přivlastnit komunisté a využít touhy celé společnosti po sociálních změnách. Píše se rok 1945, druhá světová válka je pryč a tužkárnu Koh-i-noor v Českých Budějovicích, stejně jako spoustu firem, strhne poválečné vypořádávání. Továrna bude odebrána svým německým majitelům. Bude to trvat ještě pár let, než komunisté zcela převezmou moc ve státě. Po vítězství jim ale podlomí nohy ti, na které nejvíc spoléhali. Kola průmyslu se musí naplno roztočit. Roztáčí se ale i kola odplaty. Rychle přicházejí o majetek zrádci a kolaboranti s nacistickým režimem. Bezprostředně se to týká i rodiny Hardtmuthů, zakladatelů a majitelů světoznámé továrny Koh-i-noor. Bez náhrady o podnik přicházejí. Stává se majetkem státu, který s ním bude nadále hospodařit. Stát má dopředu připraven způsob převzetí majetku zrádců a kolaborantů. Na podnik se nasadí tzv. národní správa a vybere se osoba národního správce, která bude dočasně řídit podnik. Během pár měsíců skončí v národní správě 9000 podniků se skoro milionem zaměstnanců. Zpočátku má továrna Koh-i-noor štěstí na poměrně kompetentního správce. Hned v roce 1945 vstupuje do komunistické strany. Asi tuší, že do budoucna to může jeho kariéře jen pomoci. Po válce se odehrává plošné vysídlení Němců. Celkově se to týká téměř 2,5 milionu lidí, kteří musí opustit Československo. Provázejí to i brutální násilí, vraždy a loupeže páchané na civilistech. Kromě selhání humanity a práva to přináší potíže pro průmysl. Němci mají hojné zastoupení mezi technickou inteligencí, manažery podniků a jsou nositeli know-how i podnikatelského zápalu. Pozice dělnictva je nyní mnohem silnější než kdy byla před válkou. Představuje sílu, která má republiku vyvést z poválečné krize svou prací. Vládní program rýsuje zcela jiný model společnosti, než panoval dosud. V ekonomice má hrát zásadní roli stát a sociální politika má být tak silná, aby se všichni měli dobře. Průmysl má sloužit státu a lidem. Převládá levicové myšlení a vzývá se solidarita a společenský blahobyt. Taková nálada je i ve velké části Evropy. Napříč politickým spektrem panuje shoda na tom, že se budou znárodňovat klíčové průmysly. Ve volbách roku 1946 vítězí komunistická strana, která získává přes 40% hlasů. Za úspěchem stojí i poválečná chuť společnosti na radikální řešení, popularita levicového myšlení a prestiž Sovětského svazu coby osvoboditele, ke kterému se komunisté odkazují. Značnou podporu mají u dělnictva, kterému slibují sociální jistoty a pohodlí, podíl na moci a dobré příjmy. V únoru 1948 KSČ po demisi vlády uchvacuje moc. Po převratu komunisté rozjíždějí plošné znárodňování. Za pár měsíců není v soukromých rukou téměř žádná továrna. Oproti poválečným záměrům majitelé nedostávají žádnou náhradu a mnohdy je čekají represe. Znárodňování doprovázejí personální čistky odstraňující lidi, které režim vidí jako nespolehlivé. Se znárodněním přichází centrální plánování a fenomén pětiletek. O tom, co budou továrny vyrábět, rozhoduje centrální plánovací úřad zpravidla pro pětiletá období. Podniky jsou nuceny plnit plány. Je pro ně prakticky nemožné regovat na nové situace. Jejich manažeři jsou v kleštích – buď volí improvizaci a neformální postupy, za což jim ale hrozí tvrdé postihy. Nebo dodrží pravidla, ale nesplní plán nebo neudrží kvalitu. Rozkol mezi obyvatelstvem a komunistickou stranou roste nejen kvůli podmínkám na pracovištích. V počátcích padesátých let naprosto vázne zásobování potravinami, stále jsou na příděl. Dlouhá řada spotřebního zboží je k nesehnání a odehrává se i bytová krize. Státu chybějí peníze a systém je na pokraji zhroucení. Stupňuje se rozčarování dělnictva a naopak i zklamání strany z postoje dělníků. (Česká televize)
Reformy na běžícím pásu
Československu 50. a 60. let vévodí příběh těžkého průmyslu. Jdou do něj obrovské investice jako do tahouna hospodářství. Děje se to na úkor spotřebitelského průmyslu a zemědělství. Přesnější obraz o době tak poskytují osudy malé tvarůžkárny v Lošticích. Dokreslují, proč stát a jeho centralizované hospodářství nejsou schopny zajistit rozvoj průmyslu, dostatek zboží ani vzestup životní úrovně... Továrna na výrobu syrečků v Lošticích s tradicí sahající až do roku 1876, se musí vyrovnat se změnami, které diktuje nový komunistický režim. Masivní znárodnění a s ním související čistky ve vedení podniků mají v první fázi za následek ztrátu know how. V loštické tvarůžkárně to ale probíhá jinak. Malý podnik má natolik specializovanou výrobu, že si režim nemůže dovolit zbavit se původních majitelů a zkušených pracovníků. Přesto příběh tvarůžkárny vypráví o postupném pádu tradičních provozů na pozadí velkých změn. První roky 50. let je v plném proudu kolektivizace zemědělství, během níž zemědělci přicházejí o své majetky ve prospěch kolektivních družstev. Československo je jednou z posledních zemí Evropy, kde stále ještě funguje přídělový systém výdeje potravin na lístky. Změny v zemědělství, neúroda a problémy centrálního plánování vedou k nedostatku potravin i dalšího zboží. Roku 1953 je situace v hospodářství zoufalá. Končí první pětiletka a výsledky nedosahují předsevzatých cílů. Lidé si za peníze oficiálně nemají co koupit, zatímco kvete černý trh. Vláda se odhodlává k reformě, která má odstranit lístkový systém. To ale hrozí obřím zvýšením poptávky po zboží. Měnová reforma má znehodnotit kupní sílu obyvatel a nedat poptávce šanci. 1. června roku 1953 se obyvatelé Československa probouzejí a zjišťují, že jejich peníze jsou téměř bezcennými kusy papíru. Podvedené obyvatelstvo se bouří. I dělníky za účast na protestech často čekají tresty včetně několikaletých vězení nebo práce v uranových dolech. Tvrdý dopad má měnová reforma na zemědělství. Soukromí zemědělci jsou postiženi tím, že přicházejí o peníze na nákup osiva. Zároveň dochází ke snížení výkupních cen jejich produktů. To se okamžitě odráží v potravinářství a v podnicích jako je loštická tvarůžkárna, které nemají od zemědělců dost surovin. Výsledkem je nedostatek potravin na trhu. Od Československa se čeká, že bude kovárnou východního bloku. Do průmyslu přichází nejvíce investic na úkor ostatních odvětví jako zemědělství, spotřebního průmyslu i potravinářství. Počátkem 60. let kolabuje hospodářství. Produktivita podniků je nízká a na nedostatkové zboží se stojí fronty. Jedním z důsledků měnové reformy a chaosu centrálního plánování je demotivovanost pracovníků i nekvalita práce. Vláda si uvědomuje nutnost ekonomických reforem. Po první neúspěšné Rozsypalově reformě přichází ekonom Ota Šik. Reformy si získávají velkou popularitu, vzbuzují velkou naději a vlévají energii do podniků i mezi pracující. Mají přinést větší podíl zaměstnanců na řízení, autonomii podniků a připuštění tržních principů. V 60. letech je už jasné, že samotná fyzická síla v hospodářství nestačí. Hodí se do těžkého průmyslu, ale všude jinde je potřeba mnohem lépe promýšlet a plánovat. Podniky si uvědomují, že potřebují odborníky, kteří rozumějí výrobě a řízení. V podnicích jako je loštická tvarůžkárně to znamená, že experti nemohou být propuštěni z důležitých funkcí. Součástí modernizace a reformního ovzduší 60. let let je inspirace děním v západních zemích. Na vzestupu je kybernetika, kterou kdysi režim zavrhl jako „buržoazní pavědu sloužící k zotročení dělnické třídy pomocí strojů.“ Nyní ale znamená naději pro racionálnější centrální plánování a stávají se trendem na poli výzkumu i plánování v podnicích. Ve společnosti sílí myšlenka demokratizace, a totéž se děje i na úrovni podniků. Produktivita práce se zvyšuje, plán se většinou plní a klesají výrobní náklady. Může se jednat i o výsledek celkové reformní atmosféry, proměny řízení a nových prvků autonomie v podniku. Už se nikdy nedozvíme, jestli by se podařilo vytvořit specifický tržní socialistický systém s vysokou autonomií podniků a kybernetikou racionálně řídící plánování. V srpnu 1968 se odehrává sovětská okupace a veškeré reformní proudy se zastavují. Společnost a ekonomiku čeká takzvaný návrat do normálu. (Česká televize)
Soukolí normalizace
Soukolí normalizace
Málokterý výrobek je s naší zemí tak spjatý jako škodovka. Automobil byl výrobně jeden z nejnáročnějších produktů a ukázal všechny limity centrálního plánování. Manažeři i zaměstnanci museli čestně prohrát s neřešitelným zadáním – vyrábět levně, kvalitně a z dílů vyrobených jen doma. Na mladoboleslavský podnik Škoda namíří po roce 1968 komunistický režim velkou pozornost. Až do sovětské okupace je v Československu problém si koupit auto. Jeden vůz připadá na 27 obyvatel. Důvodem je vysoká cena i nedostatečná výroba. Zákazník na nový vůz čeká několik let. Na Západě už auto není výlučným luxusním výrobkem, ale stává se spotřebním zbožím. I u nás má být dostupné pro každého. Kvůli ukončení reforem a návratu k centrálnímu plánování je to ale po roce 1968 těžký úkol. Vývoj a inovace se ale nakonec prosadí. Z reforem se podařilo uskutečnit jen málo. Jejich tvůrce Ota Šik po roce 1968 emigruje do Švýcarska a o svou dosavadní práci či funkci z politických důvodů přichází 350 000 lidí. Tisíce jich odejdou do zahraničí. Odliv zkušených a kvalifikovaných lidí se projevuje v podnicích, které je nemají jak nahradit. Děje se to i v tak důležitých továrnách, jako je Škodovka. V roce 1971 začíná nová pětiletka. Dnes bychom nečekali, že mohla být po opuštění reforem úspěšná, ale opak je pravdou. Období do poloviny 70. let je nejúspěšnější. Režim totiž využívá rezervy z druhé poloviny 60. let k opětovným masivním investicím do těžkého průmyslu, energetiky a stavebnictví. Zužitkovává peníze, které díky dosavadním reformám vznikly. Jejich ukončení má ale citelné důsledky pro atmosféru v podnicích. Stát se snaží vytvořit dojem blahobytu a klid velkými sociálními opatřeními. Poskytuje občanům rozsáhlé dávky a bezúročné půjčky. Vrcholí výstavba bytů, jichž se v 70. letech staví až 100 000 ročně. Na rozdíl od západních zemí, kde stát vybírá daně od podniků a z nich platí sociální politiku, jsou výdaje komunistického Československa paradoxně méně centralizované. Stát totiž přesouvá část povinnosti sociálních opatření na podniky. Důsledkem je prodražování výrobků. Škodovka stojí 25 průměrných měsíčních platů, tedy dvojnásobek toho, kolik za auto vydá západní spotřebitel. S problémy průmyslu kontrastuje situace v odvětví, které si s průmyslem většinou nespojujeme. Vzestup zažívá zemědělství, které uplatňuje mnoho průmyslových principů. Prosazuje se velkokapacitní výroba, mechanizace a automatizace. Vznikají agrokombináty jako komplexní soběstačné provozy, které vyrábějí i průmyslové produkty. Mezi nimi se stává ikonickým Agrokombinát Slušovice. Zdaleka ale není jediný. Produktivní zemědělská výroba proměňuje tvář vesnic. I v malých obcích se stavějí nákupní a kulturní střediska, veřejné knihovny, pobočky pošty nebo pohostinství. Standardem se stává frekventovaná autobusová doprava. Vybavení venkovských domácností předčí ty městské. To souvisí i s rychle rostoucími platy v zemědělství. Evropsky mimořádná občanská vybavenost obcí později přežije i privatizaci a zůstane jedním z mála pozitivních dědictví normalizace. Režim se chystá vynést trumf novým automobilem, který po zastaralých modelech bude výrazem pokroku. Má vzniknout Škoda Favorit, která snese srovnání se západními vozy. Je to vládní priorita a konstruktér Petr Hrdlička dostává na vývoj a spuštění výroby dva a půl roku, což poloviční čas než je zvykem. Auto, které má být důkazem soběstačnosti československého průmyslu, může paradoxně vzniknout jen díky firmám ze Západu – kterému má přitom konkurovat. Sovětský vůdce Gorbačov v polovině 80. let prosazuje přestavbu hospodářství. Pro československé uši to není nic nového. Jedná se o principy reforem 60. let. Demokratizace řízení, autonomie podniků, částečné přijetí tržních principů. Prosazuje se i princip otevřenosti a zvedají se stavidla kritiky. Ta míří i na problém, který do té doby v Československu nikdo neřešil a jehož důsledky začaly být čím dál tím tíživější – na vliv průmyslu, na životní prostředí. V roce 1987 vláda připravuje novou reformu. Průlom znamená záměr povolit drobné podnikání, spolupráci se zahraničními podniky a vstup zahraničního kapitálu. Na československé silnice mezitím konečně vyjíždí a jen v několika stovkách kusů nová Škoda Favorit. Ani plánované reformy, ani politika otevřenosti už ale nedokáží zastavit deziluzi obyvatel ze života v normalizaci. Komunistické režimy se postupně hroutí, počínaje 17. listopadem 1989 pak také v Československu. Škoda Favorit nakonec československou společnost převeze do nového demokratického režimu a kapitalismu. Automobilka je dlouhým vývojem Favoritu vyčerpaná a zadlužená. Ale enormní úsilí, nápaditost a spolupráce se západními firmami při jeho vzniku jsou důvody, proč do ní ve slabé chvíli má zájem investovat velký západní investor. Bude to jeden ze šťastnějších příběhů, kterých po revoluci náš průmysl nezažije příliš. (Česká televize)
Podobné tituly
O pořadu
Dokumentární cyklus Industrie vypráví neznámý příběh průmyslových dějin českých zemí od prvních manufaktur 18. století až po robotizované továrny 21. století. Na osudech jednotlivých továren z různých průmyslových odvětví ukazuje, jak sociální fenomény, politické ideologie a nové technologie ovlivňovaly vývoj českého průmyslu. Cyklus zachycuje počátky kapitalismu a jeho proměny, přitom opravuje mýty, které si kapitalismus sám o sobě vytvořil. Ukazuje komplexní příčiny komunistického ekonomického krachu a končí problémy, do kterých český průmysl po roce 1989 dostala transformace a globalizace... Dokumentární cyklus se vydá do bohatých a audiovizuálně neprozkoumaných dějin českého průmyslu od období průmyslové revoluce po současnost. V atraktivním pojetí založeném na exteriérech a interiérech spolu s rozsáhlými filmovými a fotografickými archivy v průběhu jednotlivých kapitol bude cyklus odkrývat vznik průmyslové struktury, zrod významných firem, prozkoumávat klíčové průmyslové podniky a jejich vývoj, hledat podstatné vynálezy a inovace, představovat klíčové osobnosti průmyslu i relevantní politiky a zejména nedílně související sociální dějiny. Za pomocí předních historiků a historiček hledá Industrie odpovědi na otázky, jak se lidé z nevolnického venkova naučili pracovat v továrnách, odkud se vzali lidé s know-how při jejich zakládání, kde se vzal kapitál nutný pro jejich výstavbu a proč vznikl kapitalismus, jak dělníci zapříčinili vznik sociálního státu, proč inovacím v průmyslu prospěla válka, jak se bankám podařilo řídit dění ve státě, jakým způsobem se na pozadí průmyslu proměňovala role žen ve společnosti, kdy si lidé začali všímat vlivu průmyslu na životní prostředí, proč měl komunistický režim největší konflikt zrovna s dělnickou třídou nebo proč byla porevoluční transformace průmyslu tak trnitá.
(Česká televize)