cs
Narozeni 1918 - viděno šesti
S01E03 - Stoletá Manka z Vysočiny
Marie Žertová se narodila v Plzni 12. ledna 1918. Otec byl zaměstnán ve Škodových závodech jako stavební inženýr, maminka byla v domácnosti. Sužovala je bída, a tak se rodiče raději odstěhovali do Poličky, kde ze začátku bydleli u dědečka na pile a kde se jim už vedlo přeci jen lépe. Jejími životními vzory byli rodiče a prezident Masaryk, jehož postava v bílém obleku se jí vryla do paměti už jako malé holčičce během všesokolském sletu v Praze, kde pak již jako dospělá cvičila v roce 1938. Odpoledne se upraveným dobytčákem vrátila domů, a zatímco maminka pekla svatební koláče, ona šla na poslední zkoušku šatů a druhý den se vdávala. Manžel byl důstojník, působil jako pyrotechnik ve Vojenské muniční továrně číslo 1. „Po válce bylo zrezivělé nevybuchlé munice všude plno, takže se manžel nezastavil. Každé ráno odcházel do práce a já nevěděla, jestli se večer shledáme…“(Česká televize)
Více informacíEpizody
Řada 1
Stoletá Manka z Vysočiny
Marie Žertová se narodila v Plzni 12. ledna 1918. Otec byl zaměstnán ve Škodových závodech jako stavební inženýr, maminka byla v domácnosti. Sužovala je bída, a tak se rodiče raději odstěhovali do Poličky, kde ze začátku bydleli u dědečka na pile a kde se jim už vedlo přeci jen lépe. Jejími životními vzory byli rodiče a prezident Masaryk, jehož postava v bílém obleku se jí vryla do paměti už jako malé holčičce během všesokolském sletu v Praze, kde pak již jako dospělá cvičila v roce 1938. Odpoledne se upraveným dobytčákem vrátila domů, a zatímco maminka pekla svatební koláče, ona šla na poslední zkoušku šatů a druhý den se vdávala. Manžel byl důstojník, působil jako pyrotechnik ve Vojenské muniční továrně číslo 1. „Po válce bylo zrezivělé nevybuchlé munice všude plno, takže se manžel nezastavil. Každé ráno odcházel do práce a já nevěděla, jestli se večer shledáme…“(Česká televize)
Zdeněk Ředina a Jan Matuška
Film mapuje život dvou obdivuhodných mužů, narozených v roce 1918, kteří se nikdy nepotkali, ale mají hodně společného. Zdeněk Ředina z Tlumačova i Jan Matuška ze Šitbořic se dožili sta let a do dnešních dnů pracují. Každý na svém. Zdeněk Ředina v ovocném sadu a občas k tomu ještě vypomáhá v místní pálenici, Jan Matuška zase ve vinohradu, a když jej nenajdeme doma, tak ve sklípku zcela určitě. Jejich mysl je veselejší než leckterého padesátníka, i v pokročilém věku mají neuvěřitelnou paměť. Životem je provází neustálé pracovní nasazení a také víra, k dlouhověkosti jistě přispěl rovněž spokojený rodinný život mezi svými blízkými, rodina se prolíná každým okamžikem jejich životní pouti.(Česká televize)
Zdeněk Koníček
Unikátní dokumentární cyklus o podobách stoletých životů pohledem šesti režisérů. Záměrem autorů bylo přispět k unikátnímu výročí republiky zajímavým pohledem na naši složitou historii. Zatímco většina oslav tohoto výročí probíhala po linii „velké“ historie státu, záměrem autorů bylo tuto historii přiblížit pomocí sledování osudů občanů, mnohdy skutečně obyčejných. Projekt částečně mapuje nejen zásadní společenské změny, ale i to, jak na ně naši hrdinové reagovali, co v té době prožívali a jak vše vidí s odstupem mnohdy desítek let.(Česká televize)
Hra o život
Ludvík Kučerka přišel na svět v roce 1918 v Hodoníně, v rodišti Tomáše Garrigua Masaryka. Rodina byla chudá a poměry se ještě zhoršily, když rodina přišla o otce a živitele. Jako nejstarší syn z devíti dětí se musel postarat právě Ludvík. V té době mu bylo čtrnáct let a právě dokončil základní vzdělání. S mladším bratrem chodil na brigády, v řece lovil ryby a v zimě sbíral uhlí z vagónů. Někdy v té době přičichl i ke hře v karty. Brzy po nástupu německé okupace se Ludvík ocitl v hledáčku gestapa. Přispěl k tomu i fakt, že obral jednoho z velitelů o žold posádky. Návštěvy gestapa pak byly časté, při jedné došlo ke rvačce, po které Ludvíka i s bratrem zavřeli. Protože bratři nechtěli pro Němce pracovat, skončili v koncentračním táboře. Ludvík přišel do Osvětimi v prosinci roku 1941. „Trvalo mi týdny, než jsem pochopil, kam jsem se dostal,“ přiznal. V různých pracovních skupinách prošel celým táborem, uklízel plynové komory i dobytčáky po transportech. Nikdy mu z paměti nevymizely vzpomínky na ranní apely, kdy se vybírali vězni, kteří pak šli do plynu. Ludvík Kučerka ale přežil, po návratu se vrhnul do víru života a karty ho začaly živit. „Byl jsem falešný hráč,“ přiznává. Po převratu v roce 1948 se musel pod hrozbou vězení nechat zaměstnat. Našel si práci ve slévárně a oženil se. S manželkou Karolínou, původem Rakušankou, vychovával dva syny. Ani změna režimu, ani manželství ho ale od lásky ke kartám, kamarádům a restauracím neodradilo. Ludvík nikdy nikomu neřekl, co viděl a zažil v Osvětimi. „Asi se styděl,“ míní jeho syn, „začal vzpomínat až na stará kolena.“ Celoživotní trauma prosakuje jakoby napříč celou rodinou a přenáší se i na další generace. Přeci jen se ale v rodině začíná něco měnit. Syn Ludvík se vydává do Osvětimi i se svými dvěma syny, aby se dozvěděl víc o životě svém i svého otce.(Česká televize)
Svět včerejška
Bohdana Švarcová se narodila v Německém Brodě. Byla jedinou dcerou spisovatelky I. R. Malé a filozofa R. I. Malého. Iniciály I. R. a R. I. znamenaly Ina Rudolf a Rudolf Ina. Jejím kmotrem při křtu byl F. X. Šalda. Krátce po jejím narození se rodina přemístila do Prahy. Otec psal filozofické knihy, maminka napsala trilogii Bez počátku a konce, pro děti pak Duhový míč a Záhadný ostrov Kajačorp. Otec pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, díky tomu odjela Bohdana Švarcová s rodiči na dva roky do Říma. Do italské školy nechodila, vyučovala jí maminka. Po návratu si po čase oblíbila Osvobozené divadlo, musela být na každé premiéře. Po maturitě se zapsala na filozofii. V roce 1939 odjela na studijní pobyt do Perugie. Když se vrátila, Praha už byla okupovaná, vysoké školy zavřené. Sháněla zaměstnání, hrozilo jí totální nasazení. Naštěstí jí pomohla učitelka z Ústavu italské kultury, kde se učila italsky. „Řekla mi, že na italském velvyslanectví potřebují písařku. Italsky jsem uměla. Slíbila jsem, že se co nejdřív naučím psát na stroji.“ S manželem Karlem se seznámila na kurzech italštiny v Žitné ulici. V září 1942 měli svatbu v kostele sv. Markéty v Břevnově, v letech 1944 až 1950 se jim narodily tři děti, Bohuslav, Ivana a Roman. Po únoru 1948 Bohdana Švarcová musela na italském velvyslanectví skončit, protože prý tam už nemohou zaměstnávat cizince. Našla si brigádu, pracovala na poli u Ladronky. Nakonec se jí poštěstilo dělat korespondentku v Motokovu. Zůstala tam až do důchodu. To je jen krátký výsek ze života Bohdany Švarcové, který prožila v blízkosti Břevnovského kláštera v intelektuálním, silně katolickém prostředí své rodiny. Byla obdařena spisovatelským talentem, který vzhledem k událostem v období protektorátu bohužel dále nerozvíjela. Díky zálibě jejího manžela, který byl vášnivým filmařem – amatérem, máme v průběhu let 1937–1950 možnost prostřednictvím originálních černobílých, ale i barevných filmů nahlédnout do zrodu silného vztahu na pozadí dramatických historických událostí. Bohdana Švarcová zemřela v listopadu roku 2018.(Česká televize)
O pořadu
Unikátní dokumentární cyklus o podobách stoletých životů pohledem šesti režisérů. Záměrem autorů bylo přispět k unikátnímu výročí republiky zajímavým pohledem na naši složitou historii. Zatímco většina oslav tohoto výročí probíhala po linii „velké“ historie státu, záměrem autorů bylo tuto historii přiblížit pomocí sledování osudů občanů, mnohdy skutečně obyčejných. Projekt částečně mapuje nejen zásadní společenské změny, ale i to, jak na ně naši hrdinové reagovali, co v té době prožívali a jak vše vidí s odstupem mnohdy desítek let.(Česká televize)