Psovité šelmy v divočině (1)

Psovité šelmy v divočině (1)

Psovité šelmy, nejrozšířenější masožravci na planetě, jsou tajemné a impozantní. Na světě žije celkem 37 druhů. Jedním z nich je i liška tibetská, která žije na vysokohorských plošinách. Pro lov velkých zvířat je příliš malá, proto se zaměřuje na menší kořist – především na pišťuchy, které tvoří 95 % její potravy. Liška umí dokonale splynout s krajinou, což jí v lovu značně pomáhá. Většinou jí k nasycení stačí jedna pišťucha denně, ale v období, kdy vychovává mláďata a kojí, musí více jíst, aby uživila rodinu. O mláďata se ale naštěstí nestará sama. Na rodičovství se podílí i samec, jenž hlídá potomky, loví potravu i vyhrabává nory. Ať žijí psovité šelmy kdekoliv, vždy mají strategii přežití. Divocí psi jsou vždy silnější, když spolupracují, což platí hlavně v rozmanitých lesích jižní Indie. Právě zde žijí dhoulové, kteří se dorozumívají charakteristickým vysokým štěkáním. Mají celkem jedenáct typických zvuků určených pro různé situace. Komunikace ale neslouží jen k zábavě – slouží také k přežití. V jejich prostředí se totiž vyskytují také sloni, levharti i tygři. Co se týče lovu, dhoulové loví výhradně ve smečkách, díky čemuž dokážou ulovit i velkého jelena. Mezi psovité šelmy s nejpronikavějším hlasem patří jednoznačně vlci. Nejobávanějším vlčím poddruhem je vlk arktický, jenž tráví celý život v zamrzlé arktické tundře. Díky své jedinečné srsti však dokáže snášet chlad, ale i hlad. Někdy vydrží bez jídla i více než dva týdny. Jeho vytí může být slyšet až na 15 kilometrů daleko a ve smečce velmi pečlivě spolupracuje s ostatními. Díky efektivní komunikaci tak dokáže smečka společnými silami ulovit kořist až dvacetkrát větší, než je samotný vlk. V Africe se nachází pozůstatek obrovského jezera, pánev Makgadikgadi, kde žije další psovitá šelma – pes ušatý. Ten má dlouhé uši, které jsou delší než jeho hlava, což z nich činí dokonalý zvukový nástroj. Pomáhají mu při vyhledávání hmyzu, jenž tvoří hlavní složku jeho potravy, a to ve dne i v noci. Po celý den však musí být pes ušatý ve střehu, protože sdílí své teritorium se šakalem čabrakovým, který je větší a považuje ho za kořist. V Jižní Americe pak lze nalézt psa hřivnatého. Tento nejvyšší divoký pes na planetě obývá savany a živí se masem či ovocem, které se většinou vyskytuje v jeho okolí. Fenek tak oproti němu čelí daleko tvrdším výzvám. Obývá pouště s horkým klimatem, kde jsou podmínky pro život velmi náročné. Jeho velké uši mu však pomáhají se s nimi vyrovnat – fungují totiž jako přirozená klimatizace. Jakmile je venku tma, fenek se vydává hledat potravu, které má jako všežravec dostatek. S vodou je to komplikovanější, ale díky mimořádně přizpůsobeným ledvinám naštěstí nepotřebuje téměř pít – většinu potřebné tekutiny totiž získává přímo z potravy. Jeden z nejpřizpůsobivějších divokých psů žije v Austrálii. Jedná se o psa dinga, který má mimořádně rozmanitý jídelníček. Potravu hledá v lese, ale i na pláži, kde se kořistí často stávají krabi nebo želví vajíčka. Ty najde pomocí citlivého čenichu, který má o 290 milionů receptorů víc než lidský nos. Za nejodolnější psovitou šelmu je považována liška obecná, která dokáže přežít v tundře, lesích i v městském prostředí. V Evropě je jejím oblíbeným útočištěm Londýn, kde žije přibližně deset tisíc lišek obecných. Je velmi obratná, jelikož má dlouhý ocas a lehké kosti, takže vyskočí až na dvoumetrovou zeď. Dokáže konzumovat i hnijící potravu, takže téměř nic nepřijde nazmar, a navíc je velmi přizpůsobivá svému prostředí.