Mefisto

O pořadu

Pozoruhodná adaptace stejnojmenného románu, který jeho autor Klaus Mann dopsal v roce 1936 v emigraci, kam odešel před nacismem. Inspiroval se životní dráhou svého švagra, herce Gustafa Gründgense, který byl za Hitlera jmenován ředitelem Státního divadla v Berlíně a po válce nerušeně pokračoval v kariéře.
Szabó vypráví příběh talentovaného herce Hendrika Höfgena, podléhajícího bezmezné ctižádosti, jíž obětuje morální zásady, politické přesvědčení, umělecké ambice i osobní život. Po skromných angažmá v Hamburku a Frankfurtu, mj. koketuje s levicovými názory, získává Hendrik výhodným sňatkem s Barbarou Brucknerovou příležitost zazářit jako velká herecká hvězda: stane se členem berlínského Státního divadla, kde pod režijním vedením slavného profesora dostane vytouženou roli Mefista v Goethově Faustovi. Po nástupu nacistů k moci Barbara s rodinou odchází do ciziny, Hendrik zůstává a upne se pouze na jeviště. Zapomíná, že svým nadšením a nasazením stále více přihrává nacistům. Do pohybu se dostává mašinérie fašistického systému a on tak ztrácí jednoho přítele za druhým. Klame sám sebe iluzí, že ve zvráceném totalitním světě by mohl kolem sebe vytvořit klidný ostrov umění. Na vrcholu společenského vzestupu je osamoceným a vnitřně rozpolceným mužem, vydaným na milost a nemilost nacistické moci, které slouží.
Snímek vykresluje především obraz kariéristického umělce, který je ochoten spojit svůj osud s nacisty, ale v širokém záběru také zachycuje politické události v Německu 30. let. Režisér Isztván Szabó při psaní scénáře (na dialozích spolupracoval s Peterem Dobaiem) velmi uvážlivě a šťastně zasahoval do Mannova románu. Odstranil ironický, až sarkastický tón, jemuž se Mann (mnohé z románových postav patřily k rodině a blízkému okruhu jeho přátel a jejich osudy se jej velice dotýkaly) ve snaze prohloubit kritický odsudek díla neubránil, a silného realistického účinku dosáhl vážností a soustředěným psychologickým prokreslením hrdinů. Obraz doby, zasažené zhoubně hnědým morem, ve filmu vyšel ve velice působivých konturách; atmosféra nacistického Německa v celé nabubřelé a agresivní pýše dolehne na diváka až drtivou silou, čemuž skvěle napomáhá kamera Lájose Koltaie, která se záměrně vyhýbá barvotiskovému realismu. Szabóova mistrovská režie staví do popředí herecké výkony a v dynamickém tempu rozehrává scény plné vnitřního napětí, s častým použitím výrazného detailu a s pozoruhodně výmluvnými dialogy, nabitými podtexty. Z velkého počtu výborných interpretů vystupuje do popředí představitel titulní role, vídeňský herec Klaus Maria Brandauer, ohromující vynikajícím a přesvědčivým výkonem. V Höfgenovi vytvořil postavu plnou protikladů, současně strhující i odpudivou, postavu člověka, který postupně ztrácí vlastní tvář pod maskou jevištních i životních rolí.(Letní filmová škola)