cs
Otec
Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...? Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe.(Letní filmová škola)
Více informacíO pořadu
Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...?
Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe.(Letní filmová škola)