en
Čestím Strakatý: Tomáš Šebek (TOMÁŠ ŠEBEK. Nevěra, lekářské a lidské chyby i násilí v rodině. Velmi otevřená zpověď známého lékaře)
Doteďka jsem řezal do jiných lidí, teď řežu do sebe, říká chirurg Tomáš Šebek, který ze sebe na pomyslný operační stůl vyklopil úplně všechno. Nezdráhá se titulovat jako pitomec, protože z některých svých chyb se nepoučil a několikrát je zopakoval. Věří, že když se se svou nedokonalostí nebude tajit, usnadní druhým si ji taky připustit. A hlavně rozboří mýtus mediálně známé ikony. O svých profesních i lidských selháních mluví velmi otevřeně. Situace, kdy nezvládl roli manžela nebo otce, nezřídka pramení z dětství, jakkoli se na to nechce vymlouvat. Ve své původní rodině, které už dnes není součástí, i když se snaží, aby jeho rodiče měli aspoň důstojné stáří, nepoznal partnerský ani výchovný vzorec, ke kterým by se mohl vztahovat. Zažíval násilí a alkoholismus a přišlo mu to normální. Nezastírá ani to, že coby lékař věnující se klinické praxi má svůj hřbitov. Začalo se mu líp dýchat, když si to připustil a když přestal brát zodpovědnost za své pacienty. Vědomě musel přistoupit i k práci se svou sebelítostí a sebenenávistí, které ho dohnaly až k sebevražedným myšlenkám. Zpětně přiznává, že od toho, aby si sáhl na život, ho dělil jen krok. Totální zoufalství si „naordinoval“ i svými nevěrami, díky kterým si uvědomil, o co všechno může přijít. Kdy vzdal boj s celoživotní závislostí své matky a jaký má vztah s otcem? Co považuje za nejtěžší moment v životě doktora? Jak vnímá feminizaci medicíny nebo jak by se podle něj mělo změnit zdravotnictví? I tom jsme s Tomášem Šebkem mluvili.
More informationAbout show
Doteďka jsem řezal do jiných lidí, teď řežu do sebe, říká chirurg Tomáš Šebek, který ze sebe na pomyslný operační stůl vyklopil úplně všechno. Nezdráhá se titulovat jako pitomec, protože z některých svých chyb se nepoučil a několikrát je zopakoval. Věří, že když se se svou nedokonalostí nebude tajit, usnadní druhým si ji taky připustit. A hlavně rozboří mýtus mediálně známé ikony. O svých profesních i lidských selháních mluví velmi otevřeně. Situace, kdy nezvládl roli manžela nebo otce, nezřídka pramení z dětství, jakkoli se na to nechce vymlouvat. Ve své původní rodině, které už dnes není součástí, i když se snaží, aby jeho rodiče měli aspoň důstojné stáří, nepoznal partnerský ani výchovný vzorec, ke kterým by se mohl vztahovat. Zažíval násilí a alkoholismus a přišlo mu to normální. Nezastírá ani to, že coby lékař věnující se klinické praxi má svůj hřbitov. Začalo se mu líp dýchat, když si to připustil a když přestal brát zodpovědnost za své pacienty. Vědomě musel přistoupit i k práci se svou sebelítostí a sebenenávistí, které ho dohnaly až k sebevražedným myšlenkám. Zpětně přiznává, že od toho, aby si sáhl na život, ho dělil jen krok. Totální zoufalství si „naordinoval“ i svými nevěrami, díky kterým si uvědomil, o co všechno může přijít. Kdy vzdal boj s celoživotní závislostí své matky a jaký má vztah s otcem? Co považuje za nejtěžší moment v životě doktora? Jak vnímá feminizaci medicíny nebo jak by se podle něj mělo změnit zdravotnictví? I tom jsme s Tomášem Šebkem mluvili.