Purpurové řeky (Spoutané duše)

Purpurové řeky (Spoutané duše)

XXY - Parties 1

2020 

·  Crime

·  Germany, France, Belgium

V belgické vesnici dojde k požáru fary. Když hasiči dorazí na místo a začnou hasit, najdou na faře mrtvoly muže a ženy. Přivolaný soudní lékař musí provést první část pitvy rovnou na místě. Těla jsou totiž nahá a sešitá k sobě a už jsou v částečném rozkladu. Transportem by se rozpadla. Před smrtí byl oběma odříznut kousek kůže nad kyčlí a později byli podříznuti. Jinde než v kostele. Pak na faře někdo těla pečlivě sešil k sobě. Obyčejným stehem, ale zvláštní povoskovanou nití a těla mají omotané spletené stužky, každé tělo má jednu polovinu. Kolem krku mají kožené řemínky. Pak pachatel budovu zapálil. Obětmi jsou němečtí turisté. Niémans a Camille začnou nejprve pátrat po původu speciální nitě a cestou potkají pár, který má na rukách podobné náramky jako oběti. Říkají, že je to handfesting, to znamená, že byli oddáni na nějakém festivalu, nechtěli svatbu v kostele. Zavražděný pár tam byl také, ale byli oddáni o týden dříve. Zdá se, že vrah tomu sňatku moc nefandil. Niémans s Camille se jedou podívat na místo, kde se festival koná a Niémans zde potká svou bývalou studentka a kamarádku Audrey. Ta nyní pracuje a žije v Belgii. Trochu pátrala po informacích o obětech a nic zvláštního nenašla. Oběma bylo kolem dvaceti, byli z dobrých rodin, měli nalinkovanou budoucnost a toužili po nových zážitcích. Vůči ostatním se chovali povýšeně, ale nehádali se s nikým. Niémans se dozvídá, že kůži má vyříznutou každý, kdo projde handfestingem, Karl, oddávající, z nich pak udělá náhrdelník, který si vezmou s sebou domů. Karl byl také ten, který před dvěma lety založil neopohanský manifest a začal se svými obřady handfestingu. Mělo to úspěch, tak zorganizoval festival. V Karlově stanu najde policie spoustu zakrváceného oblečení a krve na kobercích, kterou se někdo pokusil vyčistit. Karl je zatčen. Krev patří obětem z fary, ale Karl tvrdí, že o tom nic neví. Opil se a když vystřízlivěl, krev tam už byla. Zpanikařil a všechno uklidil. Tomu ale policie nevěří. Zjistili totiž, že Karl se ve sktuečnosti jmenuje Luc Vilmont a jeho rodiče mají továrnu na zpracování kůže. Luc tvrdí, že se rodiči už roky nestýká a v továrně, v obchodním oddělení, pracuje jeho sestra, ale to je asi vše, co ho s tím spojuje. Niémans má na to jiný názor. V továrně sestra Agnes přiznává, že bratrovi dala sadu nití a rodiče, kteří Luca očividně nemusí, se zlobí. Matka dokonce prohlásí, že ho měla po porodu zabít a otec si uplivne. Luc ho napadne a když se mu rozevře košile, lze na jeho břiše spatřit vytetovaný hákový kříž. Luc tvrdí, že je to jeho hřích z mládí. Niémans si hraje i s myšlenkou, že se na Luca může zlobit nějaký neonacista, protože je zradil. A nebo silně věřící člověk, kteří považuje handfesting za pohanský rituál a hřích. A přesto, že Luc tvrdil, že si nebere žádné peníze, Niémans však v jeho knihách našel spoustu peněz. Ale může jít i o prodej drog. Pátrání pokračuje a jejich cesta vede do koželužny Lucových rodičů. Zde přímo před očima policistů vypadnou mrtvoly rodičů z vany, ve které se namáčí kůže, na podlahu. I oni byli sešiti k sobě. Na půdě továrny našli policisté tajnou dílnu Agnes Vilmontové, využívala firmu na vývoj vlastních modelů z lidské kůže. Prý je to kůže od dárců, kůže z rituálů handfestingu a Agnes za to bratrovi platila. K vraždám důvod neměla. Testy z kůží v Agnesině dílně potvrzují, že Agnes a Luc měli nevlastního sourozence, ale nebyl matčiným dítětem. Navíc měl chromozomy xxy, takže se jedná o androgynní bytost. Svoje oběti sešíval, aby z nich také byly androgynní bytosti, tak jako je on. Jedna z bývalých zaměstnankyň koželužny vypráví, že Vilmont v minulosti zásadně najímal svobodné a chudé ženy, se kterým později udržoval sexuální styky. Pokud žena odmítla, byl agresivní, nebo ji vyhodil. Ona práci potřebovala a když otěhotněla, paní Vilmontová ji zbičovala a přinutila jí navléknout si korzet, který způsobil potrat. A to všechno před její dcerou. Vyžívala se v tom, když ostatní trpěli.