Věrná kopie

Věrná kopie

18.5. 21:35
Spektrum home
110 minut
2010
Itálie / Francie / Belgie / Iran Drama

Zápletka prvního snímku, který Kiarostamí natočil jinde než v Íránu, stojí jako mnoho jeho dalších filmů na nejasném rozhraní mezi nelíčenou upřímností a stylizovanou přetvářkou. Britský spisovatel James Miller se na křtu italského vydání své knihy seznámí s francouzskou majitelkou místního starožitnictví a stráví s ní odpoledne, vyplněné duchaplnými bonmoty o umění, chůzí uličkami toskánského Lucignana i sérií komických nedorozumění, kdy je kolemjdoucí pokládají za manželský pár. Když se pak James i jeho nová přítelkyně z rozmaru rozhodnou hrát hru na manžele i dál, situace téhle poněkud manýristické féerie se ještě více zamlží - ačkoli by měly být z pohledu diváků karty jednoznačně rozdány, pod čím dál afektovanějšími a strojenějšími replikami protagonistů se začínají ozývat silnější náznaky, že jejich setkání nemuselo být náhodné... Věrná kopie na první pohled působí jako melodramatický rébus plný jemných odkazů a různých rovin předstírání, který režisér předložil divákům k rozlousknutí. S postupujícími minutami však do tohoto odlehčeného filmu proniká překvapivě hořký nádech rezignovaného smutku a melancholie. Jestliže v Kiarostamího starších snímcích potřebu rozlišovat mezi fikcí a realitou nakonec vždy přehlušily okamžiky projevených citů a nepopiratelně hmatatelné slzy dojetí, které zaplavovaly oči postav i diváků, bledne ve Věrné kopii hranice mezi skutečností a její napodobeninou z důvodu, který je mnohem prostší a trpčí - z hlediska uplývajícího času mezi originálem a kopií není žádný rozdíl. Rozpad a zapomnění totiž dříve či později pohltí obojí. Víc než k Rosselliniho Cestě po Itálii (Viaggio in Italia, 1954), k níž je přirovnáván, má tento Kiarostamího film blíž k Resnaisovu snímku Loni v Marienbadu (L'année derniere a Marienbad, 1961). Film, který za zdůrazňovanou přemírou stylizace skrývá závrať z umrtvující hlubiny času je ostatně ve Věrné kopii připomínán neustále - v opakujících se dialozích, v nichž se jeden (možná domnělých, možná skutečných) z manželů snaží připomenout tomu druhému společně prožitou nebo vysněnou minulost; v cyklicky se vracejících a protichůdných interpretacích sousoší, které jako by bylo do Toskánska přeneseno z marienbadského parku; ve všudypřítomném zrcadlení - ať už v tom doslovném, kdy zrcadla a skleněné plochy uvnitř záběru násobí množství perspektiv i v rámci jednotlivých scén, nebo metaforickém, kdy situaci hlavních hrdinů surreálně násobí desítky svatebčanů, kteří si v Lucignanu pod zlatým stromem slibují věčnou lásku... Film, který v úvodních minutách může působit jako afektovaně užvaněná sbírka floskulí o umění, vzhledem k svému tématu paradoxně dokáže to, co jen minimum uměleckých děl. Místo, aby lidský život ilustroval, odhaluje jej jako drama neodvratně ubíhajících okamžiků, z jejichž neúprosného toku nás mohou vytrhnout jen vzpomínky a vylhané obrazy krásy.(Letní filmová škola)

Více informací

Podobné tituly

Delfíni: Inteligence pokořená krásou?
O smyslu života
Dům snů
Případ: Ponorka

O pořadu

česky
2010
Itálie / Francie / Belgie / Iran Drama

Zápletka prvního snímku, který Kiarostamí natočil jinde než v Íránu, stojí jako mnoho jeho dalších filmů na nejasném rozhraní mezi nelíčenou upřímností a stylizovanou přetvářkou. Britský spisovatel James Miller se na křtu italského vydání své knihy seznámí s francouzskou majitelkou místního starožitnictví a stráví s ní odpoledne, vyplněné duchaplnými bonmoty o umění, chůzí uličkami toskánského Lucignana i sérií komických nedorozumění, kdy je kolemjdoucí pokládají za manželský pár. Když se pak James i jeho nová přítelkyně z rozmaru rozhodnou hrát hru na manžele i dál, situace téhle poněkud manýristické féerie se ještě více zamlží - ačkoli by měly být z pohledu diváků karty jednoznačně rozdány, pod čím dál afektovanějšími a strojenějšími replikami protagonistů se začínají ozývat silnější náznaky, že jejich setkání nemuselo být náhodné...
Věrná kopie na první pohled působí jako melodramatický rébus plný jemných odkazů a různých rovin předstírání, který režisér předložil divákům k rozlousknutí. S postupujícími minutami však do tohoto odlehčeného filmu proniká překvapivě hořký nádech rezignovaného smutku a melancholie. Jestliže v Kiarostamího starších snímcích potřebu rozlišovat mezi fikcí a realitou nakonec vždy přehlušily okamžiky projevených citů a nepopiratelně hmatatelné slzy dojetí, které zaplavovaly oči postav i diváků, bledne ve Věrné kopii hranice mezi skutečností a její napodobeninou z důvodu, který je mnohem prostší a trpčí - z hlediska uplývajícího času mezi originálem a kopií není žádný rozdíl. Rozpad a zapomnění totiž dříve či později pohltí obojí.
Víc než k Rosselliniho Cestě po Itálii (Viaggio in Italia, 1954), k níž je přirovnáván, má tento Kiarostamího film blíž k Resnaisovu snímku Loni v Marienbadu (L'année derniere a Marienbad, 1961). Film, který za zdůrazňovanou přemírou stylizace skrývá závrať z umrtvující hlubiny času je ostatně ve Věrné kopii připomínán neustále - v opakujících se dialozích, v nichž se jeden (možná domnělých, možná skutečných) z manželů snaží připomenout tomu druhému společně prožitou nebo vysněnou minulost; v cyklicky se vracejících a protichůdných interpretacích sousoší, které jako by bylo do Toskánska přeneseno z marienbadského parku; ve všudypřítomném zrcadlení - ať už v tom doslovném, kdy zrcadla a skleněné plochy uvnitř záběru násobí množství perspektiv i v rámci jednotlivých scén, nebo metaforickém, kdy situaci hlavních hrdinů surreálně násobí desítky svatebčanů, kteří si v Lucignanu pod zlatým stromem slibují věčnou lásku...
Film, který v úvodních minutách může působit jako afektovaně užvaněná sbírka floskulí o umění, vzhledem k svému tématu paradoxně dokáže to, co jen minimum uměleckých děl. Místo, aby lidský život ilustroval, odhaluje jej jako drama neodvratně ubíhajících okamžiků, z jejichž neúprosného toku nás mohou vytrhnout jen vzpomínky a vylhané obrazy krásy.(Letní filmová škola)

Tvůrci

Abbas Kiarostami

Hrají

Adrian Moore, Jean-Claude Carrière, Agathe Natanson, Juliette Binoche, William Shimell, Angelo Barbagallo, Andrea Laurenzi, Filippo Trojani, Gianna Giachetti